Doteky č. 2
POZOR NA ZÁVISLOSTI
Teen Challenge je mezinárodní organizace, která zakládá střediska pro pomoc
závislým lidem. Závislost však nepřichází do života člověka jen tak sama od sebe,
ale mimo jiné se na ní podílí i vliv prostředí, ze kterého vycházíme. Základní
nasměrování dostáváme v rodině. Ale právě rodina je dnes často narušená a dětem
se v ní nedostává zajištění toho nejdůležitějšího – jistoty, že jsou milované, mohou
se cítit bezpečně a mají pro někoho svůj význam. A odtud už je jen krůček k tomu,
aby propadly závislostem. Jako v příběhu Heleny.
Jmenuji se Helena a pocházím z Nymburka. Měla jsem problémové dětství.
Jsem z rozvedené rodiny, kde oba rodiče řešili problémy alkoholem. Ve čtrnácti
letech jsem odešla z domova na střední školu do Turnova. Tady jsem začala kouřit,
pít alkohol, kouřit marihuanu a zkoušet různé drogy. (LSD, lysohlávky, durman,
hašiš). Přestala jsem mít zájem o své rodiče a úplně se oddala bohémskému způsobu
života.
V osmnácti letech jsem odešla bydlet ke svému staršímu bratrovi do Českých
Budějovic. Po roce jsem se seznámila s jedním mužem a otěhotněla jsem. V tu dobu
jsem už byla závislá na alkoholu, měla za sebou otravu alkoholem a psychické
zhroucení. Z mého života se stal začarovaný kruh a já nevěděla, kdo jsem a jak se
dostat z toho kruhu ven. Šla jsem na interrupci. Když jsem se v nemocnici probrala,
věděla jsem, že už nejsem stejná jako dřív. Byla jsem v zoufalství a beznaději, měla
jsem strach. Vrátila jsem se však ke stejnému muži a stejnému způsobu života jako
předtím. Věděla jsem však, že potřebuji pomoc.
Asi rok nato jsem se setkala s jednou rodinou, která mě dovedla do kavárny Teen
Challenge. Díky rozhovorům s těmito lidmi, kteří pomáhají závislým, jsem si začala
uvědomovat, že musím opravdu změnit svůj život. Bylo to pro mě velmi těžké,
opustit přítele, přestěhovat se a vyhýbat se starým kamarádům. Potom jsem
nastoupila do střediska a můj život se začal měnit od základů. Přestala jsem kouřit,
pít a své problémy jsem se učila řešit tváří v tvář. Učila jsem se žít v komunitě lidí a
být vděčná i za maličkosti.
Nyní jsem ukončila program, ve kterém jsem byla 17 měsíců. Mám teď přátele,
kterým se učím důvěřovat. Učím se také žít zodpovědně a nebát se druhých lidí.
Snažím se také najít znovu cestu k rodičům i k bratrovi a budovat s nimi nový vztah.
I když to není vždycky jednoduché, vím, že to má smysl a nestojí za to od života
utíkat k alkoholu ani drogám.
(“Mezi ploty”, 19/02)